Jak jsme si málem neodvezli Denver domů
Je 8. května 2020 a my celí natěšení nasedáme do auta. Zase budeme mít doma pejska! Zase bude ranní vítání a večerní loučení, všude plno chlupů, krásné vycházky a spousta radosti. Cesta ubíhá pomalu, už abychom tam byli. Jelikož jedeme skoro z jedné části ČR do druhé, zastavujeme ještě ke Karlštejnu, kde jsme nikdy nebyli, abychom provětrali nožičky. Pak už jen netrpělivě odpočítáváme poslední kilometry a zvoníme na zvonek.
Štěňata přibíhají a vítají se s námi. Taktéž maminka a strýc Jura. Chvíli si povídáme a poté začínáme vyřizovat formality. Štěňata kolem nás blbnou a k tomu svačí. Když tu najednou jedno štěně vykvikne. Nikoho nás to nevzrušilo, přece jen se furt hryžou a perou. Ale pak si všimneme, že štěně začalo kulhat. Dalším nešťastným zjištěním je, že je to Denver, kterou si máme dnes odvést domů. No nic, tak bereme ji do rukou a zjišťujeme, jestli ji tam něco nekouslo, jestli tam nemá třísku, případně jestli nekrvácí. Štěně pláče, nechce si nechat na nožičku sáhnout a po marných pokusech to necháváme být. Čas nám ukáže, co by to mohlo být. Nechali jsme ji vyspat, napít se od maminky, chvíli si hrát... ale nic nepomohlo. Vždycky udělala 3 opatrné kroky, ale hned na to začala kulhat. Tak co teď? Máme jet domů a přijet zase třeba za týden? Nechceme přece štěně vytrhávat z prostředí, pokud je nemocné. Nebo abychom nevážili tak dalekou cestu znova, máme si vzít jiné štěně? Majitelé si chtěli jedno štěňátko ponechat, tak souhlasí s případnou výměnou.
Jenže my už máme vyhlídnutou tu naši růžovou. A tak nezbývá nic jiného, než zajet k veterináři. Ten nám k našemu štěstí oznamuje, že to není zlomené, ale jen natažené a že tam je lehký otok, který by měl během pár dní zmizet. Rodinná rada se rozhodla, že si Denver vezmeme. Bude mít u nás větší klid a nebude nožičku tak namáhat při bojích se sourozenci. Nožička ji přestala trápit tak po 3 dnech. A dnes nám už vesele skáče a běhá po zahradě jako kůzle.
A jak se jí vlastně v novém domově líbí, se můžete podívat zde.